Tak, konečně jsem nafotila další dílek :-)


Chris mě obejmul..."Bóže, co jsi vyváděla?"
"Nwm...mělo to být salto, ale jak vidíš, nějak se to nevyvedlo..."
"Bolí to co? Neboj, dím ti na to náplast, hlavně ať
se to nedozví Ja...."
No ale vtom se otevřeli dveře a v nich.....

..byla - kdo jiný než naše vychovatelka Janett.
No to je paráda, co ted budeme dělat? Janett je sice hodná, ale když
něco provedeme...nikomu bych nepřála zažít to, jak raplí..

"Děcka! Co to tu děláte? A proboha Moly, co se ti stalo?" Chtěla jsme něco říct, ale Chris byla rychlejší. "Víš Janett ona..Moly spadla z houpačky a tak jsme chtěli jít za tebou aby ses jí na to podívala." Wáu, ten Chris je geniální!

"Chtěl jsem jí na to dát náplat, ale nevěděl jsem kde jsou.." "Joo přesně tak" řekla jsem "Chris je vážně úžasnej, mohl by bejt doktor :)" A je to v cajku, ten Chris je vážně super kámoš !!

"No..to si vážně hodnej, Chrisi, ale ty Moly...vypadáš příšerně, myslím, že by jsme měli zajet k doktorovi.."
"Ale, myslím že to nebude nutný"
"Moly, kdyby ti něco bylo a já s tebou nešla k doktorovi a někdo by tě takhle viděla mohly by zavolat sociálku... a víš co, jistota je jistota.."

Tak Janett nastartovala svoje fáro a jeli jsme do městské nemocnice.
Abych pravdu řekla, vůbec se mi tam nechtělo, z nemocnic mám hrůzu.
Navíc mi opravdu nic nebylo, prostě jsem jen spadla...

Seděla jsem v čekárrně a čekala až na mě přijde řada.
No, čekali jsme u už půl hodiny... nechápu že v tuhle dobu tu může bejt tolik lidí..

A najednou se mi zatočila hlava a ...

...viděla jsem jenom tmu...
...omdlela jsem...

Když jsme se vzbudila byla jsem v nějaké bílé místnosti. Byla poměrně velká, ale byly tam všeho všudy 2 postele a skříň.

Bylo mi celkem blbě, bolela mě hlava a pálily mě ty odřeniny, co jsem si včera způsobila. Jo včera, protože už bylo ráno. Přemýšlela jsme, proč jsme asi omdlela...ale pak někdo vešel..

Podle oblečení co měla na sobě jsem poznala, že to bude asi sestřička nebo doktorka..
"Ahoj, tyjsi Moly, že?"
"Ehm..dobrý den"

Tak ženská se pak zatvářila tak nějak děsně vážně a tak mi došlo, že se asi něco stalo..
"Víš, Moly, musím ti říct hodně důležitou věc.."
"Ehm..jakou?" v duchu jsem přemýšlela co se tak mohlo stát..ale určitě mě nanapadlo to, co řekla.."No..nevím jak ti to říct...ty..jsi vážně nemocná.." "C..cože?" "Máš nádor na mozku, je to celkem ojedinělá nemoc ale bohužel na ni můžeš i zemřít...zatím doktoři nezjistily podrobnosti ale jedná se o nemoc která se vyskytuje zhruba jednou za rok..."

Musela jsem se na to posadit. Já že jsme vážně nemocná? Vždyť jsem v životě neměla ani blbou chřipku! Jak je to možný? A jak dlouho budu vlastně ještě žít? Kladla jsme si miliony otázek.
"Tak...já asi radši půjdu.." řekla sestra a odešla...

Posadila jsem se na postel...
Chvíly jsme jen tak hleděla do zdi a pak se mi najednou začal promíta celej život...
...bylo to jak pozorovat nějakej starej film...
- Co moly ve svých vzpomínkách uvidí?
- Jak to s ní bude dál?
- Uvidí ještě někdy Chrise?











to je super...ale musím si to přečíst od začátku :)