31. srpna 2009 v 16:13 | SIMS team(Rue)
|
Čekejte,že fotky nebudou nic moc.Hlavně si čtěte děj,těm fotkám se totiž nedá říkat ani ilustrační xD
S vytřeštěnýma očima jsem sledovala jak Argela leží na zemi a těžce oddychuje.I já těžce oddychovala,skoro jsem ani nedýchala a stále si dokola opakovala "Leži na zemi,jako tehdy já".Krev mi ztuhla v žílách a svaly jako by náhle zakrněly.Pak jsem se z části vzpamatovala a udělala to co dělám stále,po celý život...
...utekla jsem.Vyběhla jsem zbaběle ze dveří a ani se neohlédla.V duchu jsme stále čekala,že mě někdo zavolá,chytne za rameno...Věděla jsem,že to nikde neudělá a ani nemůže,nikdo mě nevidí.Tohle byla děsná a krutá skutečnost.
Přivřela jsem oči,jak mi slunko svítilo do očí.Byl nádherný slunečný den a já jsem to slunce nenáviděla.Ani tu zpropadenou atmosféra vítr jež lehce poháněl ty zbytky oblak.Mělo by pršet a padat kroupy.Mělo by hřmít a obloha by měla být jako černé zbytky spáleného uhlí.
Moje vlastnoručně vyrobené sandále klapaly po rozpálené chodníku a můj stín běžel společně se mnou.Bylo to jako by se všechno spiklo proti mně.Všechno po celý život.Matka,útěk,potrat...až do dneška.
Na chvíli jsem se zastavila a přemýšlela,co budou beze mne dělat.Erick pracuje od devíti do sedmi, jak to bude zvládat? Asi si vezme noční směnu,na tři hodiny,aby mohl být s Argelou a starat se o ní. Bude hrozně vyčerpaný, ta práce mu za to sice nestojí, ale těžko na jde jinou.
"Beze mě jim ale bude líp.Stejnak jsme akorát užírala jídlo..." Smutně jsem si sama sobě přiznávala svojí zbytečnost. Byla jsme prostě nad propastí.Nevěděla jsem co dělat,kam půjdu ... jen jsem si byla jistá,že se už k rodině nevrátím.
Pak jsem se rychle rozeběhla,jako by mně něco trklo.Asi to byl závan větru,ale kdo ví...
Seběhla jsme z cesty na ňákou louku a za chvíli se dostala až do lesa.Tričko jsem měla uplně roztrhané,vlasy jsem měla rozcuchaná,místo slz mi tekla z očí krev a při tom mě malé kamínky a větvičky píchaly do bosých nohou.
Prodírala jsem se hustými křovinami a nohy už měla otlučené ze stálého zakopávání o kameny,protože jsme na nohy nedívala."Dívat se jen vpřed".
Obličej jsem měla celý podrápaný, jak mi přes něj šlehaly větvičky přímo do tváře.Byla jsem úplně zničená.z toho neustáleho běhu mě už strašlivě bolelo vv boku a zpomalovala jsem.Byla jse unavená,už jsem běžela jen s pár přestávkami na vydýchání skoro dvě a půl hodiny.
"Nebo jen dvě hodiny?jednu?půl?".Sama jsme nevěděla, absolutně jsem neměla pojem o čase,ale připadalo mi to jako aspoň pár století."Pár stoletní,kdy je stále obloha skoro bez mráčků a slunce ti svítí přímo do tváře"...
"Proč,proč?!",skuhrala jsem a div jsem nepadla tou únavou k zemi.Všechno mi to připomínalo tu dobu...
...na dobu, kdy se ve své krutosti a mém utrpení matka přímo vyžívala.Z výrazu jste z toho poznali víc než dost.
Už jsem nestála pevně na svých nohách,jakobych prostě ztratila nadvládu nad svým vlastním tělem.Páteř a nohy mi povolily a padala jsem na zem,už jsem to neudržela,padala jsem k zemi a cítila ten prudký náraz i na své kosrči.
Pokusila jsem se postavit,ale prostě to nešlo,neměla jsem na to už dostatek sil,už jsem prostě vyčerpala všechny zásoby.Celé tělo mě bolelo, prostě jsem se zvednout nemohla a ta tíha mě vrátila zpátky na zem.
Za chvíli jsem se opatrně zvedla a ucítila prudkou bolest u spánku a reflexně jsem tam vztáhla ruku.bolest byla nesnesitelná, jako bych tam měla zaražený střep.
Opřela jsme se o kmen stromu a zaryla si nehty do dlaně, abych přehlušila tu nepříjemnou bolest hlavy.Pořád jsem si rukou držela a masírovala spánky,abych si aspoň trochu ulevila od té bolesti.Nehty jsem zarývala o kůže na dlani až do krve,jak to strašně bolelo.
Koukla sme se před sebe a jako bych tam někoho zahlédla.Asi se mi to jen zdálo,ale přesto jsem z opatrnosti hlavu nevystrčila a vyděla jen částečný výhled.Chvilku jsem nad tím přemýšlela,ale pak jsem si vzpomněla,kvůli čemu tady vlastně jsem,"utíkám před světem".
Nevěděla jsem ale kam půjdu.Neměla jsem vůbec žádnou představu o tom kde budu.Co budu dělat a hlavně kde.Byla jsem prostě troska,zbytečná troska.Dostala jsem nápad."Skončím se životem.Utopím se..."
Vyběhla jsem a běžela jako o život.Konečně jsme měla jasný cíl. Myslela jsem si,že je to nejlepší, co můžu v dané chvíli udělat. Prostě to zabalit a skočit do řeky. Znělo to velmi jednoduše...
Doběhla jsem až k řece a pevně semkla rty a koukala na řeku, která se ve slunečním svitu třpytila a odrážela bezmračnou oblohu, takže to vypadalo jako naprostá idylka.
(Za tento a pár dalších obrázku se omlouvám.Za tu nahatost a za tu hroznou grafiku xD)
Svlékla sem se a oblečení položila na zem.Stále jsem se v duchu připravovala na ten skok.Stejnak moc dobrá plyvkyně nejsem,zvlášť když jsem teď tak unavená, ale asi bych se jinak ňák zachránila... ale já tu byla kvůli tomu, abych se utopila.
Pstavila jsem se čelem k vodě na malý výbežek.Voda vypadala,že je hluboká sotva pár centimetrů, ale já veděla, že je dost hluboká na to, abych se tam vešla natřikrát.Nejhorší budou ty strašně špičaté kameny nadně,protože nejsou omleté vodou,jsou tam nově dány a určitě budou mít ostré hrany...
Opatrně jsem skočila a spíš ze zvyku jsem si ucpala nos.Pomalu jsem padala do vody a připravovala se na smrt.Už jsem byla po kolena ve vodě a celé mé tělo padalo do té vody...
Ještě těsně před tím,než jsem se potopila úplně a čouhal mi už jen kus hlavy jsem se ještě naosled koukla na břeh.A kdo tam nestál? "Argela".Byla vyděšená a zajíknutá,jak mě pozorovala ze břehu a já taky. Už jsem se nechtěla tolik utopit, chtěla jsme jí něco říct.Najendou jsem se začala bát té vody a smrtících špičatých kamenů.
Stěla jsem křičet a voda mi natekla do úst.Hnusná voda,ze spašek z města.Strašně jsem byla ustrašená a padala ke dnu.Kameny se dotkly mých zad a já věděla, že to už je doopravdy konec.Konec kterého jsem se tak bála a po kterém jsem tak toužila. Nebyl to žádný happy end. Byla to prostě ta splaška z města...
- Líbil se vám tento poslední díla co říkate na ten konec?
- Dali se ty fotky vydržet?
- Kolik máte připomínek :D?
to je fakt super,líbilo se mito