Chtěla jsem otevřít oči ale víčka byli moc těžký. Až po pár pokusech se mi to podařilo..
Přede mnou stála nějaká žena. Měla rozmazaný oči, nejspíš brečela...
..A pak jsem si uvědomila kdo to je - to je máma! Vypadala tak nějak jinak...měla delší vlasy, který ale neměla pečlivě upravený jako normálně, ale zplihlý a zacuchaný. V obličeji byla mnohem bledší než obvykle.
Máma: "Ale ne, musíme ještě čekat. Ona to zvládne..probere se..!!"
Chvilku bylo ticho. Pak se ozval hlas, který jsem nevěděla komu patří...
Nějaká žena: "Ano, ale šance že se probere jsou den ode dne menší...ale dobře..počkáme"
Máma: "Jistěže to přežije!"
A pak jsem uslyšela smích. Patřil té ženě, byla to doktorka.
Tanya: "Eeeee..mami.." mluvit mi ještě moc nešlo. Od každýho pohybu úst mě bolelo všechno. Ale byla jsem zpátky mezi živýma!
Máma: "Ona žije! Probrala se! Žije!" zapištěla nadšeně máma a slzy jí vytryskly ještě víc. Ale už to nebyli slzy, kterých nebrečela každý den hektolitry, protože měla strach o svou dceru, ale byli to slzy štěstí. Nikdy jsem mámu neviděla tak šťastnou jako v tu chvíli.
Máma: "Já ..jsem Vám tak vděčná! Vy jste mi ji zachránila! Děkuju, děkuju, děkuju!"
Doktorka: "Je to přece naše povinnost :)"
Chtěla jsem se postavit ale..
...když se moje nohy dotkly podlahy celým tělem my projela nesnesitelná bolet že jsem se zase rychle vrátila do postele...
Tanya: "Já..nemůžu si stoupnout!" začala jsem panikařit. Co když budu na vozíku? To by byl konec!
Máma: "Cože? Ona..nebude chodit? To snad neeee!!"
No to není možný! To je to nejhorší co se mi mohlo stát, teď..je všechno v p***li..nic nemá cenu...
Doktorka: "Nebojte!Byla rok a půl v kómatu! Je jasný, že je tělo ztuhlé a nemůže hned plnit funkce co plnilo předtím. Ale nebojte, po pár rehabilitacích to bude v pořádku"
Cože???? Rok a půl? To snad ani není možný... ale...byla jsem moc zesláblá na to, abych nad tím nějak přemýšlela..ale...
..Strašně se mi ulevilo! Takže budu chodit... !
Máma: "Aaa... to jsem si oddychla! Víte co by to bylo pro tak mladou holku být na vozíčku??"
Doktorka: "Vím...a chápu že byste teď asi chtěla být s ní, ale musíme ji nechat v klidu. Zítra za ní zase budete moct"
Máma: "Jistě.."
Já už jsem pomalu zase usínala. Bolelo mě celý tělo a já to chtěla zaspat..Ale tentokrát jsem věděla, že se proberu zítra.. ne za rok a půl!
Máma mi ještě řekla cosi ve smyslu že tady bude se mnou. Že to zvládneme..ale já ž ji moc nevnímala....
...Asi tenkrát měla opravdu strach.. což ale potom nějak přešlo... ale nebudu předbíhat. Ten den byl pro nás všechny úžasný a co se stalo pak, ať už je to příjemný nebo ne teď řešit nebudeme..
Líbilo?
Co myslíte že bude dál? Změnilo se něco za ten rok a půl..?
Komentáře
1Eliška | Web | 27. listopadu 2009 v 19:10 | Reagovat
Skvělý!!!!