28. července 2012 v 7:43 | sim-sims | Napsal/a (caw)
1. díl je spíš takový úvod, od druhého dílu už bude vyprávěn jinak, z pohledu jiné postavy...ale to vám možná po přečtení dojde :) No nic, přiju příjemné čtení a snad se vám to bude líbit. Budu ráda, když se vyjádříte v komentářích :)
Mé jméno je Virginia a jsem psychoterapeut. Už 12 let vedu svou soukromou poradnu a za těch 12 let jsem slyšela spoustu příběhů. Některé mě chytly za srdce víc, některé méně,ale všem mým zákazníkům jsem se snažila ze všech sil pomoci. Nechci se chlubit,ale jakožto terapeut jsem mívala 100% úspěšnost, byla jsem velmi známá, často ke mně chodily i slavné osobnosti. Jenže pak do mé poradny přišel někdo, kdo celý můj dosavadní život změnil.
Heather, tu zrzku v fialovém svetru ke mně dovedla její matka, Eleanor. Milá žena, avšak o tom, čím si prošla její dcera neměla chudinka ani páru. Domnívala se, že její chování - to jak nechce jíst, chodit ven, do školy, bavit se s kamarády - je způsobeno nějakou nešťastnou láskou. Jak jsem řekla, milá, ale naivní. Heather bylo 21 let, pubertu měla za sebou a její problém opravdu nebyl v tom,že by nějaký kluk neopětoval její city.
"Slečno Russelová, prosím poraďte mi, co s ní je. Chodí jako tělo bez duše, prakticky nemluví, téměř nejí, nechce vylézt ze svého pokoje. Už týdny ji přemlouvám, aby sem za vámi zašla,že jí pomůžete a konečně se mi ji podařilo přemluvit takže..."
"Mlč už! Mluvíš o mně, jako bych tu vůbec nebyla! Ty vůbec nevíš, co mi je, jak se cítím!" vybuchla Heather. Bylo znát,že pochopení se jí doma asi moc nedostane. Už proto jsem jí chtěla pomoci.
"Omluvte její chování, jak říkám, už je celé týdny úplně nesvá..." mlela si pořád to svoje Eleanor. Věděla jsem, že takhle s Heather nic nedostanu, když u toho bude i její matka.
"Ehm, paní Murphyová. Vaše dcera je dospělá, tudíž vaši asistenci zde nepotřebujeme. Dokonce se domnívám, že to bude pro naši terapii vhodnější. Jestli vás tedy můžu poprosit, nechala byste nás tu o samotě? Děkuji." řekla jsem klidně, aby to pochopila a neurazila se.
Eleanor Murphyová se velmi neochotně zvedla a odešla. Přísahala bych, že jsem v tu chvíli v Heatřině tváři zahlédla vděčný výraz, který však v okamži vystřídal zase ten tupý, kamenný pohled, který měla už od začátku jejich návštěvy.
"Myslím, že si lépe promluvíme, když tu budeme jen my dvě, co myslíš?" zeptala jsem se vlídně
"Já si ale nechci promluvit!" vyprskla Heather
"Ale proč? Proč si nechceš promluvit?"
"Protože by jste to nepochopila. Nikdo by to nechápal. Ani já sama to vpodstatě nechápu. Je to věc, kterou jsem neřekla nikomu. Neřekla jsem ji své nejlepší kamarádce, neřekla jsem ji svému příteli ani matce. A na tom nehodlám nic měnit."
"Ale proč si jim to neřekla?"
"Proč? Protože by to neunesli! Zavrhli by mě, už by se mnou nikdy nechtěli mít nic společného."
"V tom případě to ale mně říct můžeš! Neznáme se, nemáš ke mně žádný vztah, přeci ti nezáleží na tom, co si o tobě bude myslet, nemám pravdu?"
Po tomhle Heather dlouho mlčela a dívala se do země. Věděla, že mám pravdu. Teď jen přemýšlela, jestli mi má věřit...
"Je tu ještě jeden problém," soukala ze sebe pomalu "co když...co když jsem udělala něco, co je v rozporu se zákonem? Budete přece nucena to nahlásit, nebo ne?"
Aha, takže v tom je ten problém, pomyslela jsem si. Teď ji musím uklidnit...
"Heather, mně můžeš věřit. Budu to brát jako lékařské tajemství a zdi této místnosti to neopustí."
Zírala na mě svýma velkýma, zelenýma očima, což mě přivádělo zlehka do rozpaků. Rozhodla jsem se trochu odhlechčit situaci. "Pokud jsi někoho nezabila, nebo tak něco, určitě nebudu nucena to nikam hlásit." zasmála jsem se. Ale ona se nesmála. Ani náznakem. Místo toho se barva její pleti zbarvila mírně do zelena a její výraz zkameněl. I já se přestala smát.
Už mi bylo jasné,o co tady jde...
Super
Už se těším na další díl